Na základě četných dotazů televizních diváků bych se telegraficky zmínil i o Kopřivnickém drtiči. Jednalo se o hobby maratón na horských kolech a údajně pořadí nerozhodovalo. Místo konání – Kopřivnice. Jízdu či její část absolvovali Gabika, Tereza, Honza, já a Slávec. Počasí bylo celkem "fajn" a tak nic nebránilo poklidnému startu z posledních pozic třistačlenného pelotonu. Prvních 10 km jsme jeli pospolu (až na Slávka jenž prásknul do koní). Předjížděli jsme pouze v nejtěžších úsecích – především pomalejší ženy a děti. Již ve stoupání po startu bylo možno shlédnout některé drsné scénky – vzájemné obviňování z komplotu spočívajícího v povolení některého ze šroubků aj. Pán s povoleným středem marně lamentoval a poukazoval na důkladné dotažení v předchozí den. Inu konkurence v noci nespí a sabotuje. Na desátém kilometru jsem v mírném stoupání po louce míjel nějaké joudy jak nýtují řetěz. Po 50 metrech jsem řetěz taktéž přetrhl a s prosíkem využil jejich služeb. Pocit, že podvědomě z důvodů obav o kolo šlapu na půl plynu, byl silný. Stihnul jsem projet ještě několik pěkných brodů a zhruba na třináctém kilometru jsem řetěz přetrhl opět. Nemám slov kterými bych onu situaci popsal. Předjeli mě Gabika s Terezou a Honza byl též ten tam (=vpředu). Poslední mohykán, který kolem mě projížděl bohužel nevěděl co to je nýtovač a tak jsem se vzdal prohledávání jeho baťohu. Rozhodnutí tlačit zpět na start a z kopečka se vozit se ukázalo jako správné. V cíli jsem byl s náskokem první (11.30 h). Start byl asi v 7.30 h. Tak nějak jsem si drtiče vychutnal já. Pokud vím, tak Gabika s Terezou přijely ověšeny jedním razítkem z vrcholové kontrolní stanice na Ondřejníku a na kontě jim přibylo asi 45 km. Honza po "styku" se Slávkem jel a jel a jel a jel až z toho bylo 110 km v terénu. Jeho tělo však připomínalo torzo a vykazovalo jasné známky dehydratace, degradace a dokonce i počínající mdloby. Tak viděno mnou.