POVÍDKA

Nový Svět, sobota 11.7.2049

Ve složení Tomáš, Ríša, Kamča a Markéta jsme jako první posádka tohoto ročníku Šumavy přistáli v 11:30 Tomovým soukromým helikoptérem na plácku před ubikací na Novém světě. Cesta proběhla celkem bez problémů. Odlet z parkoviště před Billou byl bravurní, Tomáš získal 10 bodů za to, že smetl vrtulí děcko na tříkolce na sluneční pohon. Během letu jsme naháněli obrovské netopýry, ty, jak se přemnožili před pěti lety při pádu meteoritu do Brdských vrchů. Napětí nastalo, když se Ríša snažil zaměřit na jednoho laserovým paprskem a v ten samý moment udělal Tomáš prudký pohyb vrtulníkem doprava (zrovna se snažil najít na podlaze vypadlou zubní protézu, kterou mu Kamča s poťouchlým smíchem ještě odkopla stranou, a rukou zavadil o řídící páku). To Ríšu poněkud vyvedlo z míry a částečně vypadl z vrtulníku. Zachytil se v poslední chvíli, takže veškerá ztráta spočívá v Ríšově procházkové holi, která opustila vrtulník a volným pádem přistála na náměstí ve Strakonicích. Ríša z toho byl velice smutný, ihned se pokoušel z mobilního videotelefonu kontaktovat vnoučata, ale uchlácholili jsme ho s Tomášem, že mu najdeme krásnou novou v lese u odbočky na Lipku. Kamča dodala, že mu ji osobně nalakuje, aby se mu nezadřela tříska. Přistávací manévr se obešel bez incidentů. Akorát mě kluci trošku vytočili, když mě přesadili z vrtulníku do kolečkového křesla a nechali odbrždíno. Pak se hrozně tlemili, až se jim chmýří v nose chvělo, zatímco já jsem se řítila z kopečku podél ubikace na silnici. Naštěstí zrovna nic nejelo a mě zastavila autobusová zastávka. Kluci jsou furt jak malí. Autobusovou zastávku bude třeba zbudovat novou.

Jako druhá dorazila posádka vrtulníku pilotovaného Mužmolem. Odvážnými spolupasažéry se stali Fírer, Gabka a Lenka. Mužmol předvedl krásný přistávací manévr, když při kroužení nad ubikací smetl z lešení dělníka, který nahazoval omítkou hospodu U Nahodilů. Ti se konečně odhodlali dům nahodit a dostát tak svému jménu. Za zmíněnou akci získal Mužmol rovněž 10 bodů. Fírer bědoval, že je to škoda, že se to nenatáčelo na kameru. Mužmol ochotně nabídl, že celou akci klidně zopakuje, ale nepodařilo se nám přemluvit zedníka. Mužmol pak potichu na adresu zedníka prohlásil: “Nevadí, vychutnám si Tě jindy.”

Jako třetí, a pro tento den poslední, dorazil vrtulník pana Kaprfílda se Šmoulou, Petrou a doktorem Čerbákem. Posádka žádné zážitky z letu prozatím nesdělila.

Pak jsme odnosili tašky a další věci do podkroví. Jelikož patříme ke stálým a tudíž váženým hostům, stačil jediný Fírerův telefonát letos v lednu (když mě pustili z nemocnice na kolečkovém křesle) a do léta už tu máme k dispozici výtah. Značně nám to ulehčilo pohyb po budově. Ještě teď máme v živé paměti loňské ubytovávání. Zabralo nám to celé odpoledne, abychom dostali všechny věci do podkroví. Byli jsme z toho tak utahaní, že jsme šli okamžitě spát. Než jsme usnuli spánkem unavených sportovců, vzpomínali jsme na památné etapy z mládí, zvláště pak 100km etapu v roce 1996 se Svojšem na závěr a dále na památný výstup na Lysou v Beskydech 1999. Takže myslím, že mi tentokrát všichni děkují, že se můžou vozit výtahem. Z čehož vyplývá, že nám proces ubytování letos netrval tak dlouho. Zato opět nastala bitva s procházkovými holemi o to, kdo bude spát nahoře na palandách. David si pro tuto příležitost vyrobil skládací schody na dálkové ovládání, takže se boje neúčastnil. Největší bitka se strhla mezi Tomem a Mužmolem. Molovi sice celkem ani nevadilo spát nahoře, protože stále je to největší Drsoň a Extrémista, ale jen chtěl trošku pozlobit Toma. Ten použil svůj tradiční argument s rýmou, čemuž se všichni srdečně zasmáli. Pak zkusil zaútočit na Ríšu, který si prostě arogantně lehl na spodní postel a svačil celozrnný chléb s tofu. Na četné Tomovy hysterické výkřiky reagoval klidným : “Nerozčiluj se, tady spím já.” Tomáš to tedy vzdal a zkusil Mola umluvit, ať se slituje nad jeho pátým infarktem, který utrpěl, když ho letos v květnu zase vyhodili ze státnice z ekonomie. Když už začínal natahovat moldánky, že takhle se té promoce nedožije, slitoval se Mužmol a pravil: “Drž řiť a lehni si dolů.” Ještě že jsem invalidní.

Asi v šest večer jsme se sešli u “Láhve míru” ve společenské místnosti. Spory byly urovnány a nálada pozdvižena faktem, že Tomáš vybalil hru “Člověče, napij se”. Pravda, už to není, co bývalo. Díky Fírerově roztroušené skleróze vznikla během hry řada zmatků. Neustále si pletl pořadí, kdo má hrát, navíc hrál cizími figurkami a jelikož si zapomněl brýle na čtení, neviděl na kostku a její hodnotu jen odhadoval. Naštěstí má hra tak kvalitní pravidla, že jsme ho ztrestali neustálým povinným pitím za zdržování, podvádění a rozčilování se. Časté Fírerovy návštěvy toalety (svatá prostato!) využívala Kamča k podstrkování kartiček s úkoly tak, abychom se mohli na jeho účet výborně bavit a pomstít se mu za všechny ty nekonečný kopce a etapy, které na nás v minulosti políčil. Fírer byl během hodiny totálně na sračky, pak jsme se ještě hodinu bavili na jeho účet a pak jsme konečně přemluvili Gabku, ať ho jde uložit. Zbytek večera byl provázen dojemnými vzpomínkami na akce v mládí, ale nechci začít znovu slzet, tak je nebudu připomínat. Někdy před půlnocí jsme se odebrali ke spánku.

Nový Svět, neděle 12.7.2049

Jako posledních 9 let, ani letos už jsme kola nevezli. Já už ho potřebovat nebudu nikdy a ostatní na to taky nevypadají. Přestože kola nemáme, ať děláme, co děláme, před jedenáctou nevyrazíme. Ani nám nedalo velkou práci přemlouvat Fírera, který s hroznou kocovinou děkoval bohu, že žlučník už má vyoperován, abychom si dali na rozdýchání nějakou kratší etapu. Trasa byla stanovena následovně: pěšky do Borové Lady, zde zhodnotíme síly a buďto se vydáme na Františkov, nebo se spokojíme s restaurací v Ladě.

Zpět pojedeme rychlobusem, který jede v 19:08 z Lady.

Deset minut před polednem jsme vyrazili. Hned první nehoda proběhla na malém kopečku od budovy k silnici. Šmoula si zapomněla vzít brýle a před Davidem předstírala, že má čočky. Vše vyšlo najevo během prvních pár kroků. Šmoula neviděla Ríšův smeták, dočasně mu sloužící jako procházková hůl. Zakopla o něj předvedla dvojici kotrmelců, které by ji mohla závidět jakákoli mladá gymnastka. Flegmatika Davida to strašně vyděsilo, takže ačkoli se Šmoule nic nestalo, hrozně ji seřval. Znám Davida 60 let, ale tohle jsem ještě nezažila. Nabídla jsem Šmoule, že ji vyjedu nahoru pro brýle. Jelikož mám křeslo na elektrický pohon, bez problému je doženu. Tohle trochu urazilo Mužmola, protože jsem mu tím připomněla, že už není Stíhač Číslo Jedna. Udobřila jsem si ho tím, že až bude taky na křesle, určitě bude opět nejlepší.

Vyjela jsem výtahem do podkroví, ale najednou jsem nevěděla, co jsem tam vlastně chtěla. Vrátila jsem se dolů. Tam mi došlo, že jdu Šmoule pro brýle. Vyjela jsem opět nahoru. Chvíli mi trvalo, než jsem objevila tu správnou kartu, která pasovala do zámku od jejich pokoje. Pak jsem asi půl hodiny zápasila s odblokování soustavy laserových paprsků proti zlodějům. Jak správně tušíte, je to Davidův výtvor. Naše děti výrobek uvítaly a hojně ho používají zvláště na svých letních sídlech, ale nechápu, proč se s tím vytasil tady. On je letos vůbec nějakej divnej. Popadla jsem Šmouliny brejle a zamkla kartou pokoj. Zapnutí laserových poplašných paprsků jsem bojkotovala.

Peloton jsem dohonila u odbočky na Lipku. Cpali se musli tyčinkama a chystali se fotit na křižovatce. Přijela jsem právě včas, abych byla na fotce. Mužmol mě přemluvil, aby si mi mohl sednou na klín na zbývající cestu z kopečku. Jeho spokojenost dosáhla maxima, když jsem spatřila žábu a ve snaze se jí vyhnout jsem prudce zabrzdila. Dostali jsme smyk na pravou stranu a vyklopili jsme se. Mužmol řval radostí. Fírer taky, protože se mu to podařilo zachytit na kameru. Dost mě vadilo válet se po silnici, ale ty dva mě nemohli pomoci, protože se svíjeli v záchvatu radosti. Ostatní byli teprve v půlce kopečku a pomalu se sunuli dolů. Naštěstí jel kolem zedník od Nahodilů. Ve strachu před Molem zastavil svého Jaguara a pomohl mi do křesla. Pak Molovi poděkoval, že mi mohl pomoci a kvapně odjel. Zedník se ještě v autě ohlížel a klaněl se Molovi, takže málem došlo k tragédii.

Tomáš přecenil své možnosti a rozešel se z kopečka tak rychle, že hrozila srážka s Petrou. Strhl proto směr své chůze prudce doleva a skončil v příkopu. Zedník je zrovna míjel ve chvíli, kdy se Ríša snažil za smeták vytáhnout Toma ven. Tomáš v poslední chvíli spatřil Jaguára a prudce stáhl Ríšu za smeták k sobě do škarpy. To vypadalo špatně, jelikož ty dva by ze škarpy jentak nikdo nevytáhnul. Naštěstí zedník zastavil a pomohl oběma zpět na silnici.

Asi ve tři jsme dorazili na kopeček, který pokračuje padáčkem do Borové Lady (před křižovatkou na Horní Vltavici). Většinu to docela vyčerpalo, takže jsme se dohodli, že si dneska Františkov necháme ujít. Nabídla jsem Gabce, že ji vezmu na klín, aby si tak užila sjezd. Gabka nadšeně souhlasila, protože to byla jen zástěrka, abychom byly v hospodě první a mohly jsme si dát pár piv dřív, než dorazí zbytek. Zrovna jsme dopíjely čtvrté, když se rozrazily dveře a do hospody vrazil Ríša, podpírající Tomáše o sebe a sebe o koště. Tomáš snědl všechny svoje zásoby u odbočky na Lipku a byl tedy značně vyhladovělý. Jeho krize vyvrcholila na mostíku přes Teplou Vltavu v Ladě. Při pohledu na proudící vodu se mu úplně zamotala hlava a málem omdlel. Ríša opřel Tomáše o pípu a objednal mu dvojitý Fernet Citrus. Po třetí rundě se konečně Tomáš vzpamatoval. Mezitím už dorazili ostatní, takže jsme si objednali jídlo. Pro jistotu jsme nechali na ubikaci zubní protézy, abychom se jimi při náročném stoupání či klesání nezadusli. Těm, co si objednávali dřív, se podařilo ulovit poslední zbytky Smažáku s bramborovou kaší. Ostatní se museli spokojit s kaší krupicovou.

Byly jsme s Gabkou v pití trochu napřed, takže jsme byly docela vysmátý. Gabka si vymýšlela různé záminky, proč přivolat číšníka, kterému bylo asi 35-40 let a měl “roztomilou prdelku”. Pokaždé, když se objevil u našeho stolu, nelenila Gabka a plácla ho přes ní. Fírer si toho nevšímal, jelikož byl zaneprázdněn sepisováním statistických a zeměpisných údajů o dnešní etapě. To ale ještě nikdo netušil, že etapa není u konce.

V 19:00 jsme konečně zaplatili (Ríša trval na vyplacení drobných do posledního halíře) a odebrali se na zastávku. Po deseti minutách nás míjela skupinka tří asi dvacetiletých holek. Kluci na ně začali něco pokřikovat a mávali holemi, ale bez zubů jim nebylo vůbec rozumnět. Šmoula pro jistotu přetáhla Davida Ríšovým smetákem, Petra zabavila Čerbákovi míč, Gabka pohrozila Fírerovi, že ho v noci nepřebalí, až se zase pochčije, a Lenka zabavila Molovi cyklistickou helmu, kterou Mol nesundal z hlavy od té doby, co přestal jezdit na kole. Všichni začali nadávat Fírerovi, kde je ten rychlobus. V půl osmý jsme vyslali Kamču, ať zjistí v hospodě, jak je to s tím busem. Posílená dvěma domácími slivkami nám oznámila, že náš řád z roku 2020 už bohužel neplatí. Poslední bus jel v 18:45. Bylo třeba začít rychle jednat. Někteří z nás se vlivem alkoholu a celodenní tůry začali dostávat do kómatického stavu. Nejhůř na tom byl Tomáš, který nedodržoval pitný režim (celý den nic nepil, a pak se ožral jako dobytek). Naložili mi ho na klín a už jsme upalovali k domovu. Když jsem se na křižovatce za nimi naposled ohlédla a viděla jsem, jak se potácejí, bylo mi opravdu ouzko. Pod kopečkem před odbočkou na Lipku se Tomáš probral. Jeli jsme zrovna padesátkou a on chtěl vystoupit za jízdy. Musela jsem ho uklidnit ránou lahví do hlavy. Byla to láhev vodky, kterou jsem hodlala hodit do placu večer. Ale tentokrát šlo o život.

K ubikaci jsme se přiřítili právě ve chvíli, kdy přistával vrtulník s Jendou Blážou na palubě. Musel ještě dodělat nějaký článek o novém modelu osobní kosmické lodi značky Nissan. Vysvětlila jsem mu situaci. Jenda mi odebral Tomáše a rozhodl se ho vzkřísit vodou z hasicího přístroje. Bohužel si nevšiml, že je pěnový. Tomáš byl celý od pěny a stále v bezvědomí. Dopravili jsme ho nahoru do podkroví a dělali, jako že nic. Jenda pak přivezl na dvakrát ostatní a shledali jsme se šťastně v podkroví. Všichni jsme byli dost fyzicky i psychycky vyčerpaní, takže jsme k nelibosti odpočinutého Jendy brzo vytuhli.

Odberali jsme se do pokojů a těšili se na klidný spánek. Přes ten zmatek, co byl celý den, jsem zapomněla říct Davidovi, že pokoj není zabezpečen proti zlodějům. Vše mi došlo, když se spustil požírní poplach. David ve snaze deaktivovat deaktivovaný hlásič dálkovým ovládáním aktivoval požární hlásič na stropu a zamknul pokoj. Spustil se poplach a zároveň voda ze stropu. Kaprfíldovi zůstali zamčení v pokoji, který se plnil vodou. Belhali jsme se k jejich pokoji. Z dálky jsme slyšeli houkání hasičů. Šmoula vzteky dupala po dálkovém ovládání. To způsobilo odemčení pokoje a deaktivaci poplachu. Zavolali jsme hasičům, že se jednalo o planný poplach a šli konečně spát. Čerbákovi celou příhodu vůbec nezaznamenali, protože si celou dobu házeli míčem v klubovně.

Nový Svět, pondělí 13.7.2049

Po včerejším vyčerpávajícím dni jsme si dopřáli dlouhý spánek. Okolo jedenácté jsme se teprve začali scházet u snídaně. Tomáš byl po probuzení lehce dezorientován. Blábolil cosi o závějích sněhu (asi vzpomínka na pěnu) a Ríšovi říkal Nino. Fírer na rozdíl od včerejška neměl kocovinu, takže už od rána brouzdal po mapách a vymýšlel trasu. V půl dvanáctý jsme mu sebrali mapu Beskyd a dali mu Šumavu. Viditelně se mu ulevilo, když zjistil, že na nové mapě není Lysá. Ve tři čtvrtě na dvanáct složil mapu a s výkřikem “Poledník!” stanovil odlet vrtulníků na 12:00. Mol, jak slíbil, provedl několik nebezpečných náletů na zedníka od Nahodilů, který se zrovna osvěžoval na koupališti v Borové Ladě, a Fírer to všechno nasnímal na kameru. Ve 12:15 jsme přistáli pod Poledníkem.

Většina při pohledu na Poledník zbledla a odmítala opustit vrtulník, předstírajíc záchvaty epilepsie. Nadšení extrémisté Mol s Ríšou však všechny postupně odhalili a násilím vytahali z vrtulníků. Já to mám přeci jen poněkud jednodušší, takže jsem dostala za úkol točit to na kameru. Dala jsem jim tedy náskok, cesta na Poledník je přehledná, měla jsem je jako na dlani. Jejich belhání mě ukolébalo, takže jsem na chvilku zdřímla. Probudila jsem se asi za půl hodinky a vyrazila za nimi. Dohnala jsem je a zapnula kameru – jak se později ukázalo – v pravý okamžik. V čele pelotonu byl tradičně Mol, pronásledovaný Jendou a Ríšou. Kousek za Ríšou supěl Tomáš, který jim nestačil a cedil skrz zuby nadávky na Ríšovu nepravidelnou chůzi, za kterou se nedá jít. Rozhodl se počkat na zbytek pelotonu. Právě ve chvíli, kdy ho dohnala špička pelotonu Petra, mu došla trpělivost s hejnem much. Ohnal se po nich holí tak nešikovně, že zasáhl Petru. Ta se skácela a srazila Čerbáka a oba se kutáleli na zbytek pelotonu. Podařilo se mi zachytit na kameru hromadný pád. Klubko Čerbákových srazilo Šmoulu s Davidem i Kamču, Lenka stačila uskočit. Tomáš se snažil odvrátit od sebe pozornost slovy: “Ten Dan je ale vůl.” Nejhůř dopadla Petra, která měla odřená kolena i lokty, ale statečně pokračovala ve stoupání. Zbytek výstupu proběhl bez nehod.

Nahoře na nás čekalo příjemné překvapení. Zavedli zde novou atrakci. Za poplatek 50Kč je možno si půjčit kolo na sjezd Poledníku s tím, že pořadatelé si pak kolo sami dopraví nahoru. Naše nadšení neznalo mezí. V restauraci na rozhledně jsme se posílili dvěma pivy a rundou dvojitých panáků a vyrazili na sjezd. Dostala jsem za úkol vzít dolů hole (a smeták) a samozřejmě filmovat. Sjela jsem do půlky kopce a očekávala extrémisty. Nervozitou se mi chvěly ruce tak, že jsem měla dost práce, abych odšroubovala kryt objektivu. Bohužel sjezd Poledníku nebyl nafilmován. První se za šíleného řevu řítil dolů Mužmol. Ve snaze předvést na kameru něco opravdu pikantního se pustil řídítek a mával svými “křídly”. Nerovnost cesty se mu vymstila. Středně velký kámen způsobil stočení řídítek směrem ke mně a katapultoval Mola ze sedla. Napálil to přímo do mého křesla, které se převrátilo. Dostala jsem nechutnou ránu šlapkou do stehna. Soustava – já, křeslo, kamera, hole, Mol a kolo - se řítila směrem k lesu. Konečně jsme se zastavili o nějaký strom. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo. Akorát levé zadní kolo mého křesla připomínalo Davidovo trojrozměrné ze Šumavy 1997. Ostatní, zdešeni tím, co viděli, sjeli opatrně k nám. Pánové neváhali a během necelé půlhodinky přemontovali kola z jednoho půjčeného biku na mé křeslo. Kostru toho kola jsme odtáhli do lesa a zbytek kol vrátili, jakoby se nechumelilo, a rychle startovali vrtulníky.

Návrat směr Nový Svět nastal poněkud dříve, než bylo plánováno. Rozhodli jsme se tedy, že se stavíme v lese na dříví a večer budou buřtíky. Tomáš našel Ríšovi nádhernou hůl, Lenka zase našla plnou náruč pravých hřibů, Fírer při jedné ze svých častých potřeb počůral nádhernou mochomůrku červenou. Ale neměl tu sílu, ji tam nechat a neukázat nám ji. Mužmol přitáhl dva velké stromy, což dojalo Jendu k slzám. David dostal od Fírera pochvalu za příkladně připravené pruty na opékání. Připravoval je opravdu důkladně, jelikož si přitom způsobil četná drobná zranění na rukou a jeden větší řez na levé noze. Následně dostal David vynadáno od Šmouly, proč se na to nevykašlal, když máme na ubikaci k dispozici nerezové pruty, které stojí hned vedle elektického ohniště. Ostatní celkem uvítali Davidův smysl pro romantiku a nakonec i Šmoula ocenila nádheru klasického táboráku a celý večer mu běhala do lednice pro čerstvě chlazená piva. To bychom ale předbíhali. Dříví (včetně křáčí a šáší) jsme vrtulníkama dopravili na Čeňkovu pilu, kde nám vše nařezali podle přání. Při přeletu nad Zhůřím se mi udělalo špatně, zachránil mě Tomáš, který mi rychle nabídl z placatky a sám si taky pořádně nahnul. Mezitím se už posádka Molova vrtulníku vrátila na ubikaci, jelikož pilot dostal hlad a velkou chuť na smaženici. Vrátili jsme se ve chvíli, kdy Lenka servírovala na stůl. Mol si otevřel pivko a spokojeně zářil. Pak se ale Novým Světem ozval Molův známý výkřik: “To je strašný!” a hned následovalo “To snad néni možný!”. Rychle jsme všichni pochopili, že smaženice byla ze samých hořčáků.

Přesunuli jsme se tedy k ohništi. Užili jsme si krásný letní večer pod hvězdnatou oblohou. Měla jsem ten den svátek. Obdarovali mě dvěma návodnými knížkami pro důchodce “Jak překážet v tramvaji” a “Jak použít hůl ve frontě”. (Jste fakt skvělí, mám vás ráda!). Fírer neustále zapomínal na svou bezlepkovou dietu a kradl Kamče topinky. Tomáš chtěl jednou zastoupit Jendu při udržování ohně a přiložil Čerbákovou holí. Ten se mu pak celý večer mstil tím, že dloubal Toma opačným koncem prutu do čerstvé jizvy po operaci tenkého střeva. Jenda se pustil do pokeru s Molem. Bláža má pořád výbornou paměť, takže během pár her si zapamatoval sled karet a docela Mola obíral. Hra vyvrcholila ve chvíli, kdy Jenda vyšponoval sázku až na 1000 Kč (zdaněných důchodových). Měl čtyři královny a krále. Byl si jistý, že Mol má tři krále a dvě esa. Pak málem došlo ke ztrátám na životech, když Mol přebyl jeho kombinaci použitím pátého krále a navíc obvinil Jendu z podvádění. Raději jsme to zabalili a šli do hajan.

Nový Svět, úterý 14.7.2049

Toto byl náš poslední den na Šumavě. Jsme již přeci jen poněkud starší a naše sešlá těla potřebují pravidelné týdenní prohlídky, které máme po většině naplánovány na zítra. Navíc středa je den, kdy dostávají v Holešovické tržnici čerstvou zeleninu a bude třeba se o ní poprat.

Celkem bez problémů jsme zvládli sbalit věci a naložit je do vrtulníků. Nevím už, koho napadlo stavit se na oběd ve Čkyni. Bohužel jsme zapomněli, že zde zrovna probíhá pouť. Vše vyšlo najevo při pokusu přistát na náměstí. Značkové oblečení od stánků se rozlétlo po okolí. Zmatení Vietnamci zalehli své půltíky s hodinkama a elektronikou. Místní hasiči zachovali chladnou hlavu a bleskově proti nám zaútočili vodou z připravených hadic. (Těsně před naším přistáním se schylovalo k odstartování soutěže mezi čkyňskými a volyňskými hasiči.) Molův vrtulník byl zasažen první dávkou a Mol ztratil kontrolu nad řízením. Vrtulník nabral směr na kostelík . Gabka rychle přiskočila k řídící páce a v poslední chvíli zvedla vrtulník. Ten jen štrejchl zadní vrtulí o věžičku a ta se skácela do pole, těsně vedle ožralého předsedy družstva. Tomáš ve snaze vyhnout se Molovu neovladatelnému stroji strhl svůj vrtulník doprava. Nezadržitelně jsme se blížili k hromadě hnoje. To ovšem Tomáš neviděl, jelikož se mu rozčilením zamlžily brýle. Rozhodl se přistát na poli (bohužel těsně vedle hnoje). Sláma a sračky začaly lítat po okolí. Dostaly se snad všude. Nalepily se zvenku na lidi, Vietnamce, budovy, auta, stánky, na stoly s pohoštěním a kdo neměl zavřená okna, měl tu spoušť i doma. Zatímco si Tomáš otíral brýle, my jsme viděli, jak se k nám blíží místní hasiči s hadicema. Namířili je na nás a očistili vrtulník. Ríša se přišoural k řízení, odstrčil Tomáše a v poklidu odlétl.

Davidův vrtulník jsme dohonili před Volyní, bylo jediné štěstí, že si spletli místo oběda. Přes videovysílačky jsme jim vysvětlili, co se přihodilo. Dohodli jsme se, že oběd pro dnešek vynecháme. Zde jsme se rozloučili a namířili k domovům.

Ve večerních zprávách na Nově byla reportáž o neznámých pachatelích, pravděpodobně puberťácích ze Strakonic, kteří se rozhodli překazit čkyňským letošní pouť a totálně zdemolovali obec. Už se těším na příští ročník.

© Markéta Pokorná, září 1999.